Prostorový vjem obrazu vzniká až daleko za očima, ve zrakovém centru mozku. To vyhodnocuje najednou signály z obou očí, které díky vzájemné vzdálenosti 65 mm (průměrně) vnímají dva trochu rozdílné pohledy. Tomuto jevu se říká stereopse a mozek ho využívá k interpretaci (či iluzi) prostoru obrazu.
Vnímání prostoru ovlivňuje i mnoho dalších faktorů:
Zaostření: Mozek vyhodnocuje, jaké předměty jsou ostré a které se rozostřují. Pokud hledíte na žáka v první řadě, toho v desáté vidíte rozostřeně.
Perspektiva: Čím je předmět dále, tím je menší. Souběžné linie se opticky sbíhají. Ukázkovým příkladem jsou koleje, na obzoru se skoro protínají.
Okluze: Zakrytí jednoho předmětu druhým, přičemž platí, že překrývaný objekt je dále a překrývající blíže.
Světla a stíny: Představte si obličej bez jakýchkoli stínů, s rovnoměrným rozprostřením světla. Bude plochý. Teprve stínováním získá plastičnost a prostor.
Intenzita barev a kontrast: Bližší objekty mají sytější barvy a působí kontrastněji. Známe například z dovolených u moře, při pohledu na vzdálený břeh. Oproti našemu bezprostřednímu okolí je našedlý a nevýrazný.
Vzájemný (relativní) pohyb: Při pohybu hlavou (nebo kamerou) se bližší předměty pohybují rychleji než vzdálenější. Při jízdě autem se dopravní značky podél cesty rychle míhají, zatímco hora na obzoru se skoro nepohybuje.
Konvergence: Pokud oči sledují vzdálený předmět, hledí rovně. Při zaostření na bližší objekt se obě musí natočit směrem k předmětu, dojde ke sbíhání pohledů. Mozek tento pohyb oka nejen řídí, ale také zpětně registruje a vyhodnocuje.
Všechny výše uvedené aspekty se podílejí na vzniku prostorového vnímání obrazu. Všechny je tedy musí brát v potaz i filmaři při natáčení 3D filmů. Některé vzniknou sami od sebe, jiným musí pomoci.
Pro natáčení/zpracování zobrazení 3D obrazu je zcela klíčový jev, o kterém jsme mluvili hned zkraje: stereopse. Kameramani musí pracovat s dvojicí precizně aretovaných kamer (jedna kamera/jedno oko), dvojice obrazů musí projít zpracováním, musí být odvysílána a televizorem zobrazena. 3D brýle pak zařídí, aby levé oko vidělo pouze obraz levé kamery, pravé oko obraz pravé kamery. A dál je to jako naživo.
(Původní článek)
Zaostření: Mozek vyhodnocuje, jaké předměty jsou ostré a které se rozostřují. Pokud hledíte na žáka v první řadě, toho v desáté vidíte rozostřeně.
Perspektiva: Čím je předmět dále, tím je menší. Souběžné linie se opticky sbíhají. Ukázkovým příkladem jsou koleje, na obzoru se skoro protínají.
Okluze: Zakrytí jednoho předmětu druhým, přičemž platí, že překrývaný objekt je dále a překrývající blíže.
Světla a stíny: Představte si obličej bez jakýchkoli stínů, s rovnoměrným rozprostřením světla. Bude plochý. Teprve stínováním získá plastičnost a prostor.
Intenzita barev a kontrast: Bližší objekty mají sytější barvy a působí kontrastněji. Známe například z dovolených u moře, při pohledu na vzdálený břeh. Oproti našemu bezprostřednímu okolí je našedlý a nevýrazný.
Vzájemný (relativní) pohyb: Při pohybu hlavou (nebo kamerou) se bližší předměty pohybují rychleji než vzdálenější. Při jízdě autem se dopravní značky podél cesty rychle míhají, zatímco hora na obzoru se skoro nepohybuje.
Konvergence: Pokud oči sledují vzdálený předmět, hledí rovně. Při zaostření na bližší objekt se obě musí natočit směrem k předmětu, dojde ke sbíhání pohledů. Mozek tento pohyb oka nejen řídí, ale také zpětně registruje a vyhodnocuje.
Všechny výše uvedené aspekty se podílejí na vzniku prostorového vnímání obrazu. Všechny je tedy musí brát v potaz i filmaři při natáčení 3D filmů. Některé vzniknou sami od sebe, jiným musí pomoci.
Pro natáčení/zpracování zobrazení 3D obrazu je zcela klíčový jev, o kterém jsme mluvili hned zkraje: stereopse. Kameramani musí pracovat s dvojicí precizně aretovaných kamer (jedna kamera/jedno oko), dvojice obrazů musí projít zpracováním, musí být odvysílána a televizorem zobrazena. 3D brýle pak zařídí, aby levé oko vidělo pouze obraz levé kamery, pravé oko obraz pravé kamery. A dál je to jako naživo.
(Původní článek)