29. července 2010

Profesionální 3D kamery

Integrovaná 3D kamera Panasonic

Společnost Panasonic se pochlubila první integrovanou 3D videokamerou s rozlišením Full HD, která bude určena pro profesionály. V této relativně malé kameře se tedy využijí dva samostatné objektivy, kamerová hlava a záznamové zařízení pro paměťové karty.

Společnost Panasonic Corporation hodlá tuto kameru vypustit do světa letos na podzim. Jedná se přitom o model, jenž nabídne 3D snímání v těle s hmotností pod 3 kg. Zabudovány také budou ovládací prvky pro nastavení stereoskopických parametrů, což má ulehčit její používání i ovládání a urychlit nasazení. Dvojice objektivů tak umožní nastavit bod konvergence a k dispozici budou také funkce automatické korekce horizontálního a vertikálního posunu. To se u dnešních běžných 3D kamerových systémů má nastavovat prostřednictvím PC nebo externího videoprocesoru, takže v tomto případě se očekává díky automatice možnost okamžitého snímání obrazu.


Od této novinky firmy Panasonic můžeme tedy očekávat také skladnost, a to je důležitá vlastnost, neboť dnešní systémy pro snímání 3D obrazu takové zpravidla nebývají. Může za to nutnost umístit dva objektivy klasických videokamer vedle sebe ve vzdálenosti cca 65 mm, což vzhledem k jejich velikosti není vždy vhodné. Využívají se proto také polopropustná zrcadla nebo hranoly, takže celkový 3D snímací systém takto podstatně nabyde na velikosti a hmotnosti. To klade velké překážky při jeho použití.

3D videozáznamy s rozlišením Full HD se budou ukládat na paměťové karty SD/SDHC, avšak není jasné, zda kamera také bude mít vlastní interní paměť. Panasonic rovněž slibuje daleko příznivější cenu, než za jakou se zařízení pro záznam 3D obrazu dá pořídit dnes. Pro běžného uživatele ale stejně jde o drahou hračku, protože maloobchodní cena za hlavní jednotku byla navržena na 21000 amerických dolarů. Pak bude možné dokoupit i profesionální 3D LCD monitor s Full HD rozlišením a vedle toho digitální HD AV mixážní pult.

Sony HFR Comfort-3D

Zvyšující se počet zpráv o 3D technologiích, které na se nás od poloviny letošního roku doslova sypou ze všech stran, napovídá mnohé o směru, kterým se domácí zábava bude v příštích letech ubírat.

Současné 3D kamery využívají dvě samostatné optické soustavy (dvě „oči“), čímž částečně simulují princip, jakým prostorový obraz vzniká v lidském mozku. To s sebou ovšem přináší kromě výhod (možnost snadného ovlivnění hloubky obrazu) také nevýhody, zejména velké problémy s plynulým zoomováním a rotačními pohyby.
Podrobný popis by byl nad rámec této zprávy, proto se prostě spokojme s konstatováním, že tyto dvoučočkové 3D kamery nejsou ideálním řešením.
3D kamera Sony HFR Comfort-3D

Sony se rozhodla jít na celou věc jinak a vytvořila 3D kameru, která používá pouze jednu vstupní optickou soustavu. Rozdělení na dva nezávislé snímky pro každé políčko výsledného filmu, které je potřebné k vytvoření prostorového obrazu, je následně realizováno pomocí sestavy zrcadel a dvou snímacích senzorů (viz nákres níže).

Na první pohled možná žádný rozdíl – výsledek by přece měl být stejný, jako v případě kamery se dvěma optikami. Opak je ale pravdou – jedna optická soustava může docela normálně zoomovat, samotná kamera při tom může měnit orientaci a k výše zmiňovaným problémům nedochází.
Princip jednočočkové 3D kamery Sony - pohled shora
Sony HFR Comfort-3D navíc zaznamenává scénu rychlostí 240 snímků za sekundu, čímž dociluje přirozené plynulosti pohyblivého obrazu. Ta je u 3D potřeba víc než kdy jindy a je pro výsledný dojem poměrně zásadní.

Celá tahle nádhera, vážící poměrně příjemných 18 kilogramů, byla ve formě prototypu představena na právě probíhající výstavě CEATEC Japan 2009. Sony neponechává nic náhodě a hodlá začít 3D v domácí zábavě výrazně prosazovat už během příštího roku, ostatně jako celá řada dalších výrobců.

K tomu, aby měl tento nový trend vůbec šanci se prosadit, je totiž kromě samotných 3D televizorů zapotřebí hlavně dostatek 3D filmů. Nová kamera Sony HFR Comfort-3D by měla jejich tvorbu výrazně usnadnit.
A to je samozřejmě jen začátek

3D fotografie a videa

Z http://fyzweb.cz/clanky/index.php?id=41

Už jste někdy byly v takzvaném 3D kině?
Donedávna byla taková zařízení k vidění pouze v některých velkých zahraničních městech nebo technických muzeích. Před několika roky bylo postaveno jedno takové velké zařízení i u nás v Praze a je známo pod označením IMAX. Poté co se usadíte do sedadel a nasadíte si brýle, které dostanete při vstupu, jste doslova vtaženi do filmu promítaného na velké plátno. Oproti klasickému kinu totiž vidíte promítané výjevy opravdu plasticky. Při přeletu nad otevřenou krajinou v jednu chvíli instinktivně uhýbáte skaliskům, která jen těsně míjíte, za chvíli dostáváte závrať z pohledu do hlubokého údolí, které se pod vámi právě otevřelo.
Jak takové kino funguje? A lze si něco podobného vytvořit doma?

Nejdříve se musíme zamyslet nad tím, co to vlastně znamená, že okolí vidíme prostorově a čím je to umožněno. Určitě pro vás není žádnou novinkou, že prostorové vidění nám umožňují naše dvě oči. Vyzkoušejte si několika jednoduchými pokusy, co bychom viděli pouze s jedním okem a jaké bychom pozorovali rozdíly.
Při pohledu na nějaký předmět oběma očima vidí každé oko předmět z trochu jiného úhlu. Když si například před sebou podržíte dřevěnou kostku s čelní stěnou kolmo k vám, vidí levé oko přední a levou stěnu, pravé oko přední a pravou stěnu. Mozek dokáže z mírně odlišných pohledů dvou očí určit, které pozorované předměty jsou dál a které blíž.
Můžete si to vyzkoušet třeba tak, že před sebe natáhnete ruce a podržíte ukazováčky proti sobě tak, aby jeden byl od vás o něco dále. Pokud se na ukazováčky podíváte jen jedním okem, uvidíte je nad sebou a budou se vám zdát přibližně stejně daleko. Druhé oko už ale nebude vidět ukazováčky v zákrytu, ale každý pod jiným úhlem, a z toho dokážeme snadněji než jediným okem určit, který ukazováček je blíž a který dál.
Klasická fotografie nebo film promítaný v kině je zaznamenán i promítán pouze jedním objektivem. Proto v sobě nenese žádnou informaci o prostorovém uspořádání. Při pohledu na takovou fotografii nebo film si pouze domýšlíme (ze zkušenosti - například podle vzájemné velikosti), které objekty jsou v popředí a které dál.


Abychom tedy vytvořily prostorovou fotografii nebo film, musíme v první řadě daný objekt snímat dvěma objektivy (stejně jako očima) na dva filmy. Druhý problém potom spočívá v tom, jak dva filmy pozorovat. Musíme zajistit, aby jedno oko stále sledovalo jeden film a druhé druhý film. Potom je situace úplně stejná, jako když sledujeme zaznamenané objekty a scény přímo očima.


V 3D kinech se na plátno promítají dva filmy současně (každý snímaný z mírně jiného úhlu) a k jejich rozlišení se využívá vlastnosti světla, které se říká polarizace (podrobněji o polarizaci zde). Dva promítané filmy jsou pomocí filtrů před promítačkami polarizovány ve vzájemně kolmých směrech. Brýle, kterými film sledujeme, obsahují také polarizační filtry s polarizačními rovinami natočenými tak, že jeden filtr propouští pouze jeden film (druhý je zatemněn), druhý filtr propouští do druhého oka pouze druhý film.
Popsaná technologie využití polarizace světla je výhodná v tom, že polarizované světlo od nepolarizovaného na pohled nerozeznáme a můžeme tak "složit" dva filmy do sebe a potom je zpět rozlišit pomocí brýlí - bez omezení kvality obrazu. (Poznámka: bez brýlí vidíme na plátně pouze dva různě posunuté ploché obrazy najednou, což působí rozmazaným dojmem)
Nevýhodou zmíněné metody je to, že polarizace obrazu vzniká až průchodem světla filtrem a nelze ji nijak zaznamenat na film (záznam polarizovaného i nepolarizovaného snímku je stejný). Proto je vždy potřeba používat dvě promítačky (respektive dva objektivy) a s tím je spojena celá řada technických obtíží.



Jinou metodu zaznamenání prostorové informace například na fotografii znáte určitě z některých naučných knih. Jedná se o obdobný princip, ale místo polarizace se využívá různých barev dvou snímků. Na červenozelenou fotografii (složenou z červeného a posunutého zeleného snímku) se díváte brýlemi s jedním červeným a druhým zeleným filtrem a fotografii vidíte opět prostorově. Proč tomu tak je už víme: Oko, které má před sebou červený filtr, si ze složeného obrázku "vybere" pouze červený snímek, oko se zeleným filtrem vidí pouze zelený snímek.


Tato metoda je jednoduší především v tom, že na jedné fotografii (třeba i promítnuté) jsou trvale zaznamenány oba požadované snímky a lze ji tedy vyrobit opravdu jako fotografii a také promítat jedním objektivem. Nevýhodou je naopak skutečnost, že snímek nevidíme ve skutečných barvách.
Pokud máte k dispozici digitální fotoaparát a počítač, můžete si takové prostorové fotografie a možná i krátké video snadno vytvořit sami (návod naleznete zde).


Ukázky prostorových fotografií
        
         
Snímky je vhodné zobrazit na celou obrazovku

Zpracováno dle podkladů Miroslava Jílka.

Návod na tvorbu 3D fotografií a videa

Převzato z http://fyzweb.cuni.cz/dilna/krouzky/3Dfot/navod.htm

Nejdříve musíme pořídit dvě fotografie vybraného objektu. Čím více je objekt prostorový, tím lepší bude výsledný dojem.
        Jednu fotografii pořídíme standardním způsobem nejlépe ze stativu. Pro vyfocení druhého snímku posuneme vodorovně fotoaparát se stojanem přibližně o 8 cm doprava a pořídíme druhý snímek. Objekt nebo focená scéna by se mezi pořízením obou snímků neměli měnit. Pro snadnější a přesnější posouvání fotoaparátu si můžeme vyrobit z prkénka a lišty jednoduché pravítko s průřezem ve tvaru písmena L, které připevníme ke stojanu.
Další postup už spočívá pouze ve zpracování snímků na počítači. Budeme potřebovat nějaký program umožňující zpracování fotografií. V popisovaném příkladě je používán program Corel Photo-Paint, zpracování v jiných programech je analogické.
    
První snímek nazveme například L (levý), druhý snímek P. Nejdříve oba snímky převedeme do stupňů šedé (8 bitů). Vzniklé šedé obrázky označíme například Lsed a Psed.
Dále nastavíme černou barvu papíru (podkladu) a pomocí funkce duplikovat jeden z obrázků vytvoříme jeho kopii. Obsah duplikovaného obrázku hned smažeme (delete) a dostaneme tak černý obrázek stejné velikosti jako dva šedé, označíme ho například prazdny. (Prázdný obrázek můžeme vytvořit také přímo nastavením pouze rozměrů a černého podkladu.)
Nakonec použijeme funkci sloučit kanály při otevřených obou šedých a prázdném obrázku. V nabídce, která se nám otevře, označíme jako červený kanál (R) levý šedý snímek (Lsed), jako zelený kanál (G) pravý šedý snímek (Psed) a jako zbývající modrý kanál (B) černý snímek (prazdny). Obrázek, který nám vznikne, označíme jako výsledný (vysledny).
K prohlížení výsledného prostorového snímku potřebujeme červený a zelený barevný filtr. Ve škole lze použít například filtry z demonstračních souprav pro skládání barev světla, jinak můžeme použít barevné fóliové filtry k osvětlovacím reflektorům, eventuelně najít vhodný barevný celofán. Kvalitní barevné fólie jsou takové, které při přeložení přes sebe (červené a zelené nebo červené a modré) propouštějí pouze minimum světla.
        Červený filtr podržíme před levým okem, zelený před pravým a podíváme se na výsledný obrázek (na monitoru nebo promítnutý na plátno dataprojektorem), který uvidíme velmi plasticky. Z barevných fólií a tvrdého papíru si můžeme vyrobit jednoduché brýle na pozorování. Pokud takové brýle už máme, bývají součástí některých publikací s prostorovými fotografiemi, nemusíme žádné další filtry shánět.

Příklad je popisován s použitím červeného a zeleného filtru. Stejně můžeme použít také červený a modrý filtr, výroba fotografie je stejná, pouze pravý šedý snímek označíme jako modrý kanál a prázdný černý snímek jako zelený kanál.

Prostorové video

Pokud se chcete pokusit vytvořit prostorové video, budete potřebovat dva digitální fotoaparáty s funkcí natáčení videa (nejlépe stejné, nebo alespoň se stejným způsobem záznamu videosekvence), eventuelně dvě videokamery.
        Fotoaparáty připevníme těsně vedle sebe na dřevěnou lištu, objektivy musí mířit rovnoběžně (zkontrolujeme například vyfocením vzdáleného předmětu - oba fotoaparáty by měli vyfotit stejný obrys). Vybereme si scénu, kterou chceme natáčet, a spustíme současně oba fotoaparáty. Je výhodné na začátku například tlesknout rukama před objektivy (použití klapky), abychom později dokázali přesně synchronizovat záběry z obou fotoaparátů.
Zpracování natočeného videa je v podstatě shodné jako zpracování fotografií, jen mnohem zdlouhavější. Důležité je najít stejný první snímek z obou natočených sekvencí. I když se snažíme zapnout oba fotoaparáty současně, pravděpodobně natočí jeden na začátku o něco více snímků. Tlesknutí nám zde pomůže najít stejný počáteční snímek, který zvolíme jako první.
        Snímky z obou videosekvencí nyní můžeme slučovat jeden po druhém stejným způsobem jako fotografie a výsledné snímky ukládat zpět jako animaci. To je zdlouhavá záležitost, pokud si uvědomíme, že každá sekunda videozáznamu obsahuje minimálně 15 snímků (podle typu fotoaparátu). Počítačově zdatnější jedinci si proto určitě raději vymyslí script nebo krátký program, který tuto operaci provede automaticky.
Prohlížení videa je opět stejné jako prohlížení prostorových fotografií - pomocí barevných brýlí. Velmi efektně působí video promítané na plátno v zatemnělé místnosti.

3D fotografie a filmy

 Zatímco běžné fotografie jsou ploché, 3D fotografie zachycují hloubku fotografované scény. Jeví se proto plasticky. Název 3D je ale trochu nepřesný – ve skutečnosti se jedná o takzvané stereogramy. Objekty na nich vidíte plasticky, ale nemůžete fotografii otočit a na její zadní straně vidět záda fotografovaných lidí. Není to tedy skutečný 3D záznam.
   Pořízení se provádí tak, že obě snímací zařízení (například kamery) musejí mířit stejným směrem a být od sebe vzdáleny tak, jak to odpovídá vzdáleností nejbližšího objektu před kamerou. Málokdo z nás má asi po ruce dvě stejné digitální kamery. Pokud mezi takové lidi patříte, pak máte tvorbu 3D videa zjednodušenu. Stačí prostě postavit kamery vedle sebe - do vzdálenosti, kterou určíte stejně jako při 3D fotografování - a spustit záznam (v nejlepším případě ještě můžete kamery propojit tak, aby začaly natáčet zcela synchronně). A potom provést několik úprav popsaných dále.
   Druhou možností je pořídit si pro kameru některý ze speciálních 3D nástavců. Ani to však není nijak levná záležitost, navíc toto příslušenství nebývá příliš univerzální.
   Je tu ale ještě jedna možnost. Můžete použít kameru a digitální fotoaparát, který zvládne natáčení videa. Jistě – kvalita nebude tak vysoká jako ve 3D kině, ale novější fotoaparáty již video umějí docela pěkně.

http://www.3djournal.com/


V poslední době přicházejí na trh snímací zařízení pro přímé pořízení 3D obrazu.

Úvod do 3D fotografie a 3D videa

3D fotografie a 3D filmy vám umožní vidět svět nikoli v ploše, jako je tomu u běžných fotografií a filmů, ale v prostoru. Některé části obrazu můžete vidět blíže – mohou dokonce vystupovat před plátno nebo před monitor – jiné dále, třeba někde daleko vzadu.

   Má-li pozorovatel vidět obrázek jako prostorový, je třeba, aby každé oko vidělo svůj obraz. Obrazy pro levé a pravé oko musejí být odlišné a jejich odlišnost v sobě právě obsahuje informaci o umístění jednotlivých objektů v prostoru - a tedy hloubku obrazu. Díky ní vnímáme obraz jako 3D.
   Otázkou tedy je, jakým způsobem každému oku předložit jeho obraz. V zásadě existují dvě možnosti - buď má každé oko skutečně svůj vlastní obraz - například na svém vlastním displeji, nebo mají obě oči jeden společný obraz, ale každé v něm vidí něco jiného. Třeba proto, že má pozorovatel nasazené modročervené brýle a každé z očí vidí pouze ty barvy obrazu, které mu jeho barevné sklo propustí.

Stereoskopický pár
   Nejjednodušší metodou z hlediska tvorby je umístění obrazů pro levé a pro pravé oko vedle sebe.
Pozorování výsledného obrazu však není úplně jednoduché. Je třeba zaměřit oči tak, jako by pozorovala bod daleko za obrazovkou a přitom je zaostřit na obrazovku. Pozorování do dáli je důležité proto, aby každé oko vidělo jen jemu určený obraz, ostření pak proto, aby nebyl viděný obraz rozmazaný. Aby bylo možno stereskopický pár vůbec pozorovat, nesmí být obrazy příliš veliké - jinak, pokud by byly blízko pozorovatele, by musely jeho oči mířit od sebe.
   Pro pozorování obrazů umístěných vedle sebe existují i různé pomůcky včetně specializovaných prohlížeček, se kterými pak lze pozorovat obrazy na monitoru, případně stereo diapozitivy, stereo tisk na papíře a podobně. Nejjednodušší zařízení představují jen jednoduché plastové brýle s plastovými čočkami, komplikovanější obsahují oddělovací přepážky a podobně.

   Podobně jako stereoskopický pár funguje i překřížený stereoskopický pár. Zde je ovšem obraz pro pravé oko vlevo a pro levé oko vpravo. V tomto případě se oči nedívají přímo před sebe, ale naopak k sobě. Pro pozorování se doporučuje vztyčit prst a dát si ho mezi oči, obě oči na něj zaostřit a pak jím pomalu pohybovat směrem mezi oba obrazy dokud neuvidíte 3D obraz.

Dva v jednom
   Obraz pro levé i pravé oko se mohou rovněž nacházet v jednom obraze. Tehdy je ovšem třeba, aby již zobrazovací médium (může jít o elektronické zařízení, ale třeba také o holografickou desku) vysílalo mírně odlišný obraz pro levé a pravé oko (tedy ve směru levého a ve směru pravého oka), aby byl uživatel schopen zamířit každé oko na správnou část obrazu, nebo aby použil speciální brýle. Ty pak mají za úkol rozložit společný obraz tak, aby každé oko dostalo jeho správnou část.
   Velké oblibě se před několika lety těšily 3D obrazy, kde byla prostorová informace uložena v opakujícím se vzoru - a které bylo možno prohlížet bez brýlí tak, že jste prostě zaostřili „za obraz“. Objekty zde ovšem nemohly mít své barvy, ale jen barvy kódovacího vzoru.

Další z možností je anaglyph. Zde dostává každé oko jen vybrané barvy, přičemž právě v barvách (přesněji ve vodorovném posunu jejich červené a modrozelené složky) je zakódováno, které objekty jsou umístěny kde v prostoru.
   Další možností je polarizace a polarizační brýle. Světlo je tvořeno elektromagnetickými vlnami, které za běžných okolností kmitají ve všech směrech. Pokud budeme vysílat pro jedno oko vlny kmitající pouze vodorovně a pro druhé svisle - a použijeme polarizační brýle, které ke každému oku propustí ty jeho vlny, pozorovatel uvidí 3D obraz. Tohoto principu nelze použít na počítači s jedním standardním monitorem, využívá se však například v kinech iMax.
   Objevují se i další zajímavé technologie - třeba brýle, jejichž průhledy zajišťují různý vodorovný posuv různých barev - a pak se tedy například červené objekty jeví vpředu a modré vzadu.
   A jsou tu také LCD zatmívací brýle (shutter glasses), například Elsa Revelator. Ty byly jeden čas velmi populární u počítačových her a dokonce i u 3D videa na kazetách - pozorovaného v běžné televizi. Jejich princip spočívá v tom, že rychle zatmívají střídavě levé a pravé oko a stejně rychle na monitoru problikává obraz pro obě oči. Když je tedy levé oko odkryto, na monitoru je obraz pro něj, když zakryto, je tam obraz pro pravé oko (u televize se využívá takzvaných půlsnímků). Tato technologie vyžaduje monitor s vysokou obnovovací frekvencí obrazu, naprosté minimum je 100 Hz (100 kmitů za sekundu, 50 pro každé oko), daleko lepší je pak užít monitor se 160 Hz. Uvedenou frekvenci ovšem ani zdaleka každý monitor nezvládne (a u běžných LCD panelů to zatím vůbec nepřipadá v úvahu).
  
Další řešení
   V průběhu času se objevila i řada dalších řešení - profesionálních i amatérských. Jde například o 3D helmy nebo 3D brýle se dvěma barevnými displeji (jedním pro každé oko), dvojici monitorů oddělenou přepážkou nebo dvojicí nakloněných zrcadel, ale třeba i o 3D displeje se speciální vrstvou, která ke každému oku směruje jen ten jeho obraz (k vidění byly například na CeBITu 2003 na stánku Fraunhoferu).
   Dokonalé řešení - tedy levné, snadno přenosné, neomezující, nezkreslující a nabízející pohled z různých úhlů zatím neexistuje. Vývoj ale jde dál a je docela dobře možné, že jednoho dne se objeví na našich stolech 3D displeje jako zcela standardní vybavení.

http://www.3djournal.com/002/artic21.php

28. července 2010

Panasonic HDC-SDT750: první amatérská 3D kamera

Příznivci trojrozměrného obrazu mají novou možnost, jak si vytvořit vlastní 3D záběry. Nová kamera Panasonic HDC-SDT750 je určena pro širokou veřejnost a 3D natáčí v HD rozlišení. 
3D videokamera Panasonic HDC-SDT750 foto: Panasonic3D videokamera Panasonic HDC-SDT750
Firma tak vedle svého profesionálního modelu 3D kamery Panasonic AG-3DA1 přichází s modelem, který vychází z přístroje pro běžného uživatele. Novinka je nástupcem Full HD 3MOS kamery HDC-HS700. K ní je přidán speciální dvojitý objektiv, který umožní stereoskopické natáčení.
Přídavný 3D objektiv videokamery Panasonic HDC-SDT750
Ve 3D natáčí kamera obraz v rozlišení 980 x 1080 pro každé oko. Snímek může mít až 14 Megapixelů. Technologie záznamu je označována jako Side-by-Side (vedle sebe).
Obrazy pro obě oči jsou šířkově smrštěny na polovinu a umístěny vedle sebe "bok po boku". Výsledný signál má běžně používané rozlišení a lze ho tak využít i na běžné televizi.
3D obraz má plné vertikální, ale poloviční horizontální rozlišení. (Podrobněji jsme o způsobu snímání a zpracování 3D obrazu psali v seriálu článků zde)
Nová 3D videokamera Panasonic HDC-SDT750 Nová 3D videokamera Panasonic HDC-SDT750 Nová 3D videokamera Panasonic HDC-SDT750
Výsledný obraz jsme mohli vidět na představení kamery ve švédském Stockholmu. Tam byl obraz prezentován na 3D televizích s aktivními brýlemi. 3D efekt byl podobný jako u její profesionální sestřičky.
3D videokamera Panasonic HDC-SDT750 3D videokamera Panasonic HDC-SDT750
Přístroj s 3D optikou má světelnost od F3,5. Bez 3D optiky natáčí Full HD video v rozlišení 1920p kódované pomocí kodeku MPEG-4/H.264 AVC codec.
U Panasonicu je samozřejmostí podpora AVCHD formátu, který nabízí při plném rozlišení datový tok 17 mbps. Záznam je možné ukládat na karty typu SDHC nebo SDXC.
Hlaqvní parametry nové 3D videokamery Panasonic HDC-SDT750 Hlavní parametry nové 3D videokamery Panasonic HDC-SDT750
Kamera Panasonic HDC-SDT750 využívá 3palcový LCD displej s dotykovým ovládáním. Zvuk je nahráván ve formátu 5.1 pro prostorový efekt.

Dále má přístroj k dispozici upravený optický stabilizátor Hybrid OIS, nabízí manuální ovládání i autofokus s ostřením na pohybující se objekt.
Cena kamery Panasonic HDC-SDT750 je stanovena na 1 400 USD (cca 30 000 Kč). V prodeji by se měla objevit říjnu.
Zdroj http://technet.idnes.cz/panasonic-ma-prvni-3d-kameru-pro-bezne-uzivatele-ftn-/tec_foto.asp?c=A100727_175841_tec_foto_vse