Někteří analytici předpokládají, že vstup stereoskopické technologie do našich domácností by mohl být větší událostí, než samotný příchod Blu-ray disků. Podle nich by si dokonce v budoucnu měly tyto formáty podstatně pomoci v boji o zisk nových uživatelů. Jak se to vlastně má s 3D a opravdu se v něm skrývá budoucnost domácí zábavy?Velice obsáhlý článek o 3D technologiích najdete na http://hdmag.cz/clanek/stereoskopicka-budoucnost-na-dosah
Stručně z obsahu:
Digitalizace filmové produkce
Kamera je základ
Digitální kinodistribuce
3D není jen IMAX
3D jako spasitel (domácích) kin
Na 3D nezapomenete
Takové to domácí 3D žvýkání
Pro nás jsou významná pouze témata týkající se 3D. Příslušné články vybíráme.
3D není jen IMAX
Přitom už je tu s námi velmi dlouho. Lidé ho ale mají díky ještě nedávnému nezájmu filmařů spojené spíš s dokumentární tvorbou, společností IMAX, která minimálně v rámci analogu stále kraluje, a s obyčejnými atrakcemi. Natočit hraný film v 3D je produkčně nesmírně náročné (kamery jsou velké, těžké, hlučné, pohybově omezené, je jich málo, jsou nesmírně drahé, práce s nimi je obtížná – u IMAX kamer je kvůli velikosti políčka citlivější hloubka ostrosti, a tak dále), proto je vedle dokumentů v IMAX kinech možné narazit spíš na animované filmy pochybných kvalit.Největší hráči na trhu animovaných filmů mají jasno – jinak než v 3D už svá díla točit nebudou. Samozřejmě je stále můžete vidět i v 2D, doba, kdy tomu tak nebude, je asi ještě daleko. Pixar (Vzhůru do oblak, 3D re-release Příběhu hraček 1 a 2 + nový třetí díl, Auta 2 a další nadcházející projekty), Dreamworks (Monstra vs. vetřelci, v budoucnu třeba How to Train Your Dragon), Disney (Bolt – pes pro každý případ), nově i Sony Animation (nadcházející Cloudy with a Chance of Meatballs) však své filmy jinak než v 3D neprodukují.
Úspěch ale neslaví jen 3D filmy vyráběné v CG. Ukázalo se, že výhodný je také jakýsi mezistupěň 3D, kdy se v hraném filmu natočí v trojrozměrném formátu jen několik – zřejmě klíčových – scén. Promítat se pak může v klasických IMAX kinech, kdy je pětatřicetimilimetrový snímek zvětšený na sedmdesátimilimetrový IMAX formát a scény točené přímo IMAX kamerou jsou promítány v nativním rozlišení – a v 3D.
3D jako spasitel (domácích) kin
Vedle komerčního potenciálu má důvod k postupnému přechodu do 3D kořeny ještě někde. Jak se mění distribuční kanály, kvalita kopií pro domácí projekce a vybavenost domácností zobrazovacími technologiemi, mění se i přístup diváka k návštěvě kina. Jednoduše řečeno, jak se zvětšují televize, zlepšuje se jejich dostupnost a dostupnost kvalitní aparatury za nížší a nižší ceny, divák je stále častěji vybaven takovým „domácím kinem“, že ztrácí důvod k návštěvě toho opravdového. Domácí projekce má přeci tolik výhod!Ne že by návštěvnost kin nějak prudce klesala, spíš naopak. Loni i letos se objevilo několik komerčních hitů, které trhají všelijaké rekordy. O diváky v kinech není nouze. Je to spíš jakási paranoia, analytici a novináři o těchto „domácích alternativách“ mluví stále častěji, studia jim svým způsobem jdou naproti a jsou si vědoma, že si tak vlastně sama kopou imaginární hrob. Jakmile někde přibude několik zákazníků, musí jich jinde ubýt. 3D je proto jakási spása filmařů.
Na 3D nezapomenete
Ještě nedávno se o něm mluvilo jako o magnetu, který začne přitahovat ubývající diváky. I když se totiž 3D filmy dostanou do našich obýváků, ani zdaleka nebude zážitek z nich tak silný, jako v kině. Je to něco jiného než u dvojrozměrných filmů, i těm samozřejmě mnohem víc sluší velká pětatřicetimilimetrová projekce, ale 3D film bez velkého plátna jako by nebyl kompletní. Ten je potřeba vidět v kině. Samotný divák si toho je vědom, průzkumy tvrdí, že značná část těch, kteří 3D projekci už viděli (30 – 40 % Američanů), jí preferují a jsou ochotni připlatit za přidanou hodnotu.
Jinými slovy, jak je zážitek silnější, mozek si lépe zapamatuje klíčové sekvence. Orientace v prostoru je pro něj snazší, pocit přítomnosti ve scéně všudypřítomný. Vnitřní rekonstrukce modelu je preciznější, jestliže máme k dispozici jeho stereoptickou verzi. Monokulární nám poskytuje menší množství informací, se kterými může mozek pracovat. Je to jak dívat se na fotku obličeje a na obličej samotný. Co je asi lepší?
Kde to vázne?
Zopakujme si tedy, co všechno víme – produkce filmů zažívá v naprosto minimálním množství digitalizaci, zatímco distribuce jako taková se snaží digitalizovat, co nejrychleji to jde. Rostou tisíce digitálních kinosálů a každý takový může promítat stereoskopicky. Diváci mají 3D filmy rádi, studia v nich vidí budoucnost a tak je jasné, že v 3D se bude zanedlouho točit stále častěji. Teď před námi stojí otázka – co s takovými filmy dělat po stažení z kinodistribuce? James Cameron a jeho Avatar
Když se dnes mluví o 3D, chtě-nechtě během pár vět přijde řeč na Jamese Camerona. Slavný režisér prvních dvou Terminátorů, Propasti nebo Titaniku si dal desetiletou pauzu, během které natočil „jen“ několik IMAX dokumentů. Jenže James nelenil, celou dobu chystal svůj pravděpodobně největší film: Avatar.
S předpokládaným rozpočtem kolem 300 milionů dolarů se bude jednat o jeden z nejdražších filmů všech dob. Na produkčním designu, stejně jako na scénáři, se pracovalo několik let a aby ho Cameron mohl natočit, musel vynalézt vlastní kamerové systémy.
Mluví se o tom, že některé scény točil na několik desítek až stovek kamer najednou – jedná se o kompletně novou technologii, jakousi mutaci motion-capturingu, kdy živí herci budou zakomponování do kompletně CG vytvořeného prostředí. Cameron pro film doslova vytvořil vlastní vesmír (nejen z narativního, ale i z filmařského hlediska). Předpokládaná premiéra: prosinec tohoto roku.
Na několika expozicích už bylo pár vyvoleným promítnuto 20 minut filmu a reakce jsou… nepopsatelné. Lidé mluví o revoluci v počítačové grafice i 3D, každý režisér, kterému Cameron svůj film ukázal, už jinak než v 3D točit nechce a jak novináři, tak studia předpokládají, že právě Avatar bude oním megafilmem, na který 3D čeká. Po něm už zpět do druhého rozměru divák nebude chtít.
Ano, celý Avatar vznikne v 3D a jelikož je Cameron velký fanoušek stereoskopických filmů, hodlá potenciál třetího rozměru využít do posledního kousku. V každém rozhovoru mluví o tom, že z hlediska kamery, režie i celé narace je potřeba na filmařinu pohledět z úplně jiného úhlu. Každý záběr musí být promyšlen, nic nesmí být ponecháno náhodě.
Cameron má pečlivě nastudováno, jak má stereoskopická projekce působit na lidský mozek, 3D technologii umí správně používat… Jednoduše řečeno se od něj čekají velké věci, opravdová revoluce ve všech směrech. Podle prvních reakcí se jí zřejmě dočkáme, sami budeme vědět alespoň díky traileru, který by se měl objevit někdy po září.
Na Avataru pracuje novozélandská Weta a v rámci digitálních triků se mluví o fotorealističnosti. To je něco, co tu ještě nebylo. Protože je ale film jinak zahalen v oparu tajemství, nemáme z něj žádné obrázky, ani konkrétnější informace o příběhu.
Výrobci hardwaru se snaží přijít se zobrazovací technologií, která by byla schopná stereoskopický materiál reprodukovat, zatím ale neúspěšně. V komerční sféře je takových monitorů minimum. Jelikož si většina firem šlape vlastní 3D cestičku, vlastně nemáme žádnou jistotu konkrétní 3D normy, která by udávala výrobcům hardwaru (i softwaru) konkrétní specifikace, jakými by se měli řídit. Zatím je v tom pouze zmatek.Když se dnes mluví o 3D, chtě-nechtě během pár vět přijde řeč na Jamese Camerona. Slavný režisér prvních dvou Terminátorů, Propasti nebo Titaniku si dal desetiletou pauzu, během které natočil „jen“ několik IMAX dokumentů. Jenže James nelenil, celou dobu chystal svůj pravděpodobně největší film: Avatar.
S předpokládaným rozpočtem kolem 300 milionů dolarů se bude jednat o jeden z nejdražších filmů všech dob. Na produkčním designu, stejně jako na scénáři, se pracovalo několik let a aby ho Cameron mohl natočit, musel vynalézt vlastní kamerové systémy.
Mluví se o tom, že některé scény točil na několik desítek až stovek kamer najednou – jedná se o kompletně novou technologii, jakousi mutaci motion-capturingu, kdy živí herci budou zakomponování do kompletně CG vytvořeného prostředí. Cameron pro film doslova vytvořil vlastní vesmír (nejen z narativního, ale i z filmařského hlediska). Předpokládaná premiéra: prosinec tohoto roku.
Na několika expozicích už bylo pár vyvoleným promítnuto 20 minut filmu a reakce jsou… nepopsatelné. Lidé mluví o revoluci v počítačové grafice i 3D, každý režisér, kterému Cameron svůj film ukázal, už jinak než v 3D točit nechce a jak novináři, tak studia předpokládají, že právě Avatar bude oním megafilmem, na který 3D čeká. Po něm už zpět do druhého rozměru divák nebude chtít.
Ano, celý Avatar vznikne v 3D a jelikož je Cameron velký fanoušek stereoskopických filmů, hodlá potenciál třetího rozměru využít do posledního kousku. V každém rozhovoru mluví o tom, že z hlediska kamery, režie i celé narace je potřeba na filmařinu pohledět z úplně jiného úhlu. Každý záběr musí být promyšlen, nic nesmí být ponecháno náhodě.
Cameron má pečlivě nastudováno, jak má stereoskopická projekce působit na lidský mozek, 3D technologii umí správně používat… Jednoduše řečeno se od něj čekají velké věci, opravdová revoluce ve všech směrech. Podle prvních reakcí se jí zřejmě dočkáme, sami budeme vědět alespoň díky traileru, který by se měl objevit někdy po září.
Na Avataru pracuje novozélandská Weta a v rámci digitálních triků se mluví o fotorealističnosti. To je něco, co tu ještě nebylo. Protože je ale film jinak zahalen v oparu tajemství, nemáme z něj žádné obrázky, ani konkrétnější informace o příběhu.
Světlejší zítřky slibuje SMPTE, o níž už jsme také psali. Pokouší se sdružit co největší množství výrobců pod jedno křídlo a vytvořit potřebný standard, podobnou snahu projevuje i BDA (viz ten samý článek) a dokonce i HDMI – to se na 3D připravuje ve verzi 1.4.
Tohle pojednání ale nevzniká kvůli jejich iniciativě, nás spíš zajímá, jestli se 3D vůbec někdy prosadí ve velkém i v domácnostech. Odpověď by se dala zjednodušit. Pokud mu nebude bránit technický vývoj (očekává se pravý opak), tak ano. Jak k tomu ale přijde a jaké budou okolnosti?
Takové to domácí 3D žvýkání
Stereoskopické filmy jsou v digitální podobě datově náročnější než klasický 2D film, protože vyžadují vyšší framerate a podávají větší množství obrazových informací. To z nich dělá jasného adepta pro prezentaci na Blu-ray. Na DVD se na ně nepodíváme jednoduše proto, že to hardwarově není možné.Pokud se tedy chce 3D dostat do našich domácností, vedle HDTV vysílání to jde pouze na Blu-ray discích. Jedná se o zbraň, kterou by měla BDA (Blu-ray Disc Association) co nejrychleji využít, protože vedle rozlišení a bonusů, které – jak se zdá – s průměrným divákem nijak necloumají, bude BD konečně schopné nabídnout přidanou hodnotu. Něco, co divák chce, co je atraktivní a v čem je rozdíl na první pohled znatelný na jakýchkoli úhlopříčkách. 3D se může stát nejsilnější zbraní Blu-ray a naopak – Blu-ray se může stát velmi silnou zbraní stereo videa.
Tyto dvě technologie jsou si prostě souzeny, na tom se shodují prakticky všichni. Už teď existuje několik filmů, které si na Blu-ray můžete koupit a s brýlemi je v 3D shlédnout, je to ale spíš taková improvizace. Pokud vznikne standard pro prezentaci stereoskopických filmů, díky kterému je uvidíme doma v té nejlepší podobě, dost možná nás čeká další ( r )evoluce.
„Chcete film vidět v 3D? Tak si kupte Blu-ray!“ zní přece mnohem lépe než, „Chcete vidět film ve vysoké kvalitě? Kupte si Blu-ray.“ Vysoká kvalita – ačkoliv se to nám, HD pionýrům, moc nelíbí – je už na DVD. 3D by se, stejně jako v kinech, mohlo stát oním magnetem na nové zákazníky, kteří s Blu-ray doteď váhají.
Jenže jak takové filmy budou na našich televizorech vypadat? Pojem „domácí kino“ najednou bude opět znít absurdně, protože 3D na dvaačtyřicetipalcovém zobrazovači ze tří metrů působí poněkud… chudě. Majitelé projektorů budou spokojení, jenže průměrný divák si uvědomí, že to s tou velikostí jeho aparatury vlastně není tak slavné. K čemu ho to tedy povede? K návštěvě kina. Je to trochu začarovaný kruh.
Ať už vás ale stereoskopická projekce přinutí oprášit společenskou obuv a vyrazit do kina, nebo konečně koupit projektor a multiplexům zamávat vstupenkou na svůj „poslední kinofilm“, nebo vás snad nechá chladnými a zůstanete věrní dvěma rozměrům, jedno je jisté. Máme před sebou další revoluci, která protne veškeré dění kolem filmu. Od produkce přes distribuci se teď (nejen díky 3D) filmová zábava mění a máme to štěstí, že jsme u toho.